Historie řeholního života v českých zemích

Kostel Zvěstování Páně kláštera premonstrátů v Teplé (Zdroj: Karelj, Wikimedia, CC0 1.0)

Kostel Zvěstování Páně kláštera v Teplé
(Zdroj: Karelj, Wikimedia, CC0 1.0)

Řeholní život existuje na území České republiky více jak tisíc let. Za tuto dobu prošel obdobími rozmachu, stagnace i úpadku. Do krize se dostal zejména během čtyř velkých zlomových období – v době husitské, reformační, osvícenské a komunistické. Pády se projevily jak ztrátami majetku, tak i zánikem mnoha řeholních komunit. Tím se však do budoucna pročistil prostor pro uplatnění nových či reformovaných společenství, která se přizpůsobila novým podmínkám.

Počátky řeholního života v českých zemích spadají do konce 10. století, kdy byl založen první doložený klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě a rovněž nedaleký klášter benediktinů v Břevnově. Na našem území nelze ovšem vyloučit dřívější působnost jednotlivých, z ciziny přišlých mnichů zejména z bavorské a cyrilometodějské mise. O první ženský klášter se významně zasloužila Přemyslovna Mlada, dcera českého knížete Boleslava I., jež se stala první abatyší řeholnic přivedených především z Říma. U zrodu prvního mužského kláštera stál pražský biskup sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců s přispěním knížete Boleslava II. Další benediktinské kláštery vznikly například na Ostrově u Davle, v Sázavě, v Opatovicích nad Labem, na Hradisku a v Třebíči.

Příchod dalších řeholních řádů spadá do 12. století. Souvisí jednak se snahou o návrat k původní řeholi sv. Benedikta a rovněž i s emancipací církve, která se chtěla vymanit z područí světské moci. Tento program našel své zastánce jednak u premonstrátů, jakožto řeholních kanovníků, a dále u cisterciáků, kteří vycházejí z mnišské benediktinské řehole. Obě řeholní společenství byla na rozdíl od benediktinů více otevřena svému okolí a jejich sídla se stala ostrovy vzdělanosti, kultury a kolonizační činnosti v rámci převážně zemědělské společnosti. Přítomnost více řádů vedla ke konkurenci a kromě zakládání nových klášterů na „zelené louce“ docházelo i ke změnám komunit zásahem fundátora (například Želiv). Fundacemi klášterů na strategicky významných místech se v tomto období začíná věnovat i šlechta a církevní představitelé. Od druhé poloviny 12. století se v českých zemích usazují řády rytířské, jejichž původ souvisí s křižáckými výpravami do Svaté země. V pražském podhradí, Manětíně a Kadani se objevují johanité (pozdější maltézští rytíři). Začátkem 13. století přicházejí i němečtí rytíři a po nich na necelé století taktéž templáři. Souběžně se zakládáním rytířským komend vznikají zej ména ve městech domy a špitály křižovnických řádů – křižovníků s červeným křížem, křižovníků s červenou hvězdou, křižovníků s červeným srdcem. Zajímavostí je, že křižovníci s červenou hvězdou jsou jediným řádem, který vznikl ve středověku v Čechách. Založila je sv. Anežka Česká v roce 1233.

S rozvojem měst v první polovině 13. století souvisí i nástup nových řádů mendikantského (žebravého) zaměření, které díky svému poslání byly schopny příznivě působit v nových společenských poměrech. Při zakládání měst se obvykle počítalo s místem u hradeb pro klášter minoritů či dominikánů. Jako třetí z mendikantských řádů se v Čechách objevili augustiniáni poustevníci (obutí augustiniáni). Počet klášterů žebravých řádů záhy převýšil množství klášterů mnišských. Jejich působení mělo vliv na rozvoj středověké charity, tj. na péči o nemocné a chudé ve špitálech a útulcích. Do konce 13. století se v českých zemích objevil taktéž řád sv. Ducha, magdalenitky a ženské odnože mužských řádů.

Jako alternativa k žebravým řádům přišli do Čech v roce 1333 zásluhou biskupa Jana IV. z Dražic augustiniáni kanovníci, kteří se usídlili v Roudnici nad Labem. Podobně jako mendikanti působili ve městech, avšak navíc se věnovali, pokud to bylo možné, i farní správě. S vládou Lucemburků se pojí uvedení řádů kartuziánů a karmelitánů. Zvláště v prostoru Nového Města pražského vzniklo se svolením Karla IV. několik nových klášterů.

Premonstrát a klariska na vyobrazení od Václava Hollara ze 17. století (Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Premonstrát a klariska na vyobrazení od Václava Hollara ze 17. století
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Po císařově smrti zakládání klášterů stagnovalo. Navíc nastal papežský rozkol, církev byla kritizována a ozývaly se hlasy po její radikálnější reformě. Souběžně se prohloubily hospodářské problémy řady řeholních institucí, ke kterým přispěly také speciální klášterní daně a politika krále Václava IV. Objevily se též projevy spirituální a morální krize některých komunit. Ještě za života Jana Husa docházelo k vyhánění řádových farářů a k útokům na kláštery ve městech i na venkově. Období husitství charakterizuje zánik řady řeholních domů, a to hlavně v revolučních centrech v Čechách. Kláštery Moravy a Slezska byly až na několik excesů ušetřeny. Někteří řeholníci byli zabiti, jiní se přesunuli do méně ohrožených oblastí českých zemí a další uprchli do zahraničí. Odhaduje se, že církevní instituce, které dříve vlastnily přibližně třetinu veškeré půdy v království, ztratily v husitském období asi 90 % statků. Rozpad řeholních majetků nezapříčinily jen husitské bouře, ale taktéž četné zástavy klášterního zboží králem Zikmundem.

Bitva u Lipan v roce 1434, kde byli radikální husité poraženi, a vyhlášení kompaktát umožňujících v zemi dvouvěří, dovolily návrat exulantů zpět a řeholníci mohli zahájit obnovu zpustošených klášterů. I když ne vždy se to dařilo. Majetkové spory mezi původními a novými vlastníky, ale také zástavy a s tím vším spojený nedostatek prostředků, vedly k nízkým počtům řeholníků. Koncem 15. století se v Přední Výtoni usídlili pauláni. Mnohem větší dopad však mělo rozšíření františkánské observance a působení Jana Kapistrána v Čechách. Observanti, po rozdělení řádu nazývaní františkáni, důsledně dbali na původní řeholi sv. Františka a s tím spojenou chudobu svých členů. Zakládali vlastní nové konventy, ale převzali také některé starší. Část klášterů naopak zachovávala tradici konventuálů – minoritů.

Protestantská reformace iniciovaná vystoupením Martina Luthera, která se rozšířila také v českých zemích, vyústila v první polovině 16. století k další vlně zániku klášterů. Důvody vedoucí k rozpadu řeholních komunit byly hlubší. Byla to nespokojenost s tehdejší podobou řeholního života, morální úpadek členů a dále rovněž hospodářsko-politické vlivy. Projevoval se nedostatek zájemců o vstup do noviciátu, často zapříčiněný konverzí podstatné části obyvatelstva k luteránství či k novokřtěncům, nebo absence vhodných kandidátů na místa představených.

Pro další vývoj katolické církve měl zásadní význam Tridentský koncil uzavřený v roce 1563 a myšlenka protireformace. Osazenstvo některých klášterů starých řádů, u nichž by byl proces obnovy obtížný, bylo záměrně ponecháno tak, aby postupně vymřelo. Zároveň byl do české kotliny a později na Moravu pozván nově vzniklý řád jezuitů, který se zprvu usídloval ve zrušených či skomírajících klášterech. Druhým řádem spjatým s předbělohorskou rekatolizací jsou kapucíni – nový reformní mendikantský řád řídící se řeholí sv. Františka.

Počátek 17. století byl ve znamení napětí mezi oběma náboženskými tábory. Vpád pasovských roku 1611 vyprovokoval v pravobřežní části Prahy a na venkově násilnosti na řeholnících. K plenění a vraždění došlo v klášterech Na Slovanech, na Karlově, Na Františku a hlavně u Panny Marie Sněžné. Povstání českých stavů v roce 1618, a přistoupení vedlejších zemí k povstání o rok později, vedlo k vypovězení jezuitů. Následoval zákaz uvádění nových řádů do zemí Koruny české, konfiskace movitého i nemovitého majetku klášterů a rozprodej řádových statků, které trvaly až do roku 1620.

Tridentský koncil na malbě Paola Farinatise (Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Tridentský koncil na malbě Paola Farinatise
(Zdroj: Wikimedia, Volné dílo)

Byla to však jen krátká epizoda, protože po porážce stavů v bitvě na Bílé hoře nastoupila důsledná rekatolizace, v níž řeholníci sehráli významnou roli. Přednostní postavení duchovních v zemském sněmu uzákonilo Obnovené zřízení zemské. Bělohorské vítězství katolické strany zastavilo postupný zánik řádových domů, který probíhal od počátku 15. století. Část statků konfiskovaných nekatolickými stavy byla restituována a staré řády se snažily obnovit kláštery zaniklé již po několik generací. Tím došlo alespoň k určité nápravě křivd spáchaných za husitských bouří. Od doby vlády Ferdinanda II. počet klášterů narůstal. Zejména v Praze se usazují nové či reformované řády a kongregace. Objevili se zde postupně milosrdní bratři, bosí augustiniáni eremité, bosí karmelitáni, barnabiti, hyberni (irští františkáni), piaristé, theatini, voršilky a bosé karmelitky. Síť klášterů se tak pozvolna zahušťovala a vzrůstaly rovněž celkové počty řeholníků. Řádová společenství prošla duchovní obnovou, mezi řeholníky začali převládat vysvěcení duchovní, a to nejen vlivem mohutného rozvoje řádů řeholních kleriků (jezuité, piaristé), ale také klerikalizací mnišských a žebravých řádů.

V první polovině 18. století zahájila na našem území svou činnost pestrá skupina řádů a kongregací. Patřili k nim například trinitáři věnující se vykupování křesťanských zajatců a otroků, alžbětinky pečující o nemocné ve špitálech a anglické panny zabývající se vzděláváním dívek. Avšak ne všechny nové a stávající kláštery dokázaly obhájit svou existenci v době proměňujících se nároků na funkci duchovních institucí ve společnosti. Šíření myšlenek osvícenství, boj o nezávislost na Římu, potřeba zefektivnění státu a podřízení církve zájmům státu vedly k mnohým vnějším reformním zásahům, kterým připravila cestu již císařovna Marie Terezie. Vydala zákony omezující zakládání klášterů a příjem noviců, které měly zamezit úniku pracovních sil. Dále vydala výnosy stanovující nejnižší hranici pro skládání věčných řeholních slibů na 24. rok života, zrušila klášterní vězení, omezila soudní pravomoc klášterů, zavedla cenzuru náboženských publikací, zakázala posílat peníze představeným řádů do zahraničí, postavila správu majetku klášterů pod dohled státu a zamezila cizincům stávat se představenými řádů nebo provincií. Za vlády Marie Terezie došlo v roce 1773 ke zrušení vlivného a bohatého řádu jezuitů, čímž vyvrcholily snahy o likvidaci tohoto společenství, vlekoucí se již od první poloviny 18. století. Jezuité činní zejména ve školství byli nahrazeni na profesorských místech členy jiných řádů. Některá gymnázia od nich převzali piaristé, pro něž byl osud jezuitů příčinou nebývalého vzestupu. Na další pak byli dosazeni profesoři světští. Majetek jezuitského řádu připadl Studijnímu fondu, z něhož byly hrazeny náklady na provoz středních škol.

Císař Josef II. navázal na činnost své matky. Zastával však ještě radikálnější postoje. Zakázal jakékoli styky klášterů své říše se zahraničními, zvláště s jejich představenými v Římě. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781, který povolil luteránské, kalvinistické a ortodoxní (pravoslavné) vyznání, pověřil Josef II. dvorskou kancelář úkolem sepsat tzv. společensky neužitečné kláštery meditativních a žebravých řádů, jež neslouží veřejnému blahu, umrtvují prostředky a pracovní síly (kartuziáni, poustevníci, karmelitánky, klarisky, kapucíni, atd.) a patentem v roce 1782 nařídil jejich zrušení. Činnost jednotlivých řeholních domů však byla ukončována individuálně, podle ne zcela zřetelných kritérií. Řeholníci ze zrušených klášterů mohli nastoupit do jiného domácího kláštera, který nebyl na seznamu, případně odejít do zahraničí. Mohli rovněž působit v duchovní správě anebo měli možnost pobírat vyměřenou penzi. Vybavení klášterů bylo většinou prodáváno v dražbě za nízké ceny. Výnos ze statků putoval do náboženského fondu, který měl sloužit účelům osvícensky modernizované a státu podřízené katolické církvi, tj. k zakládání nových far a lokálií. Prostředky v náboženském fondu však nedostačovaly a tak císař v roce 1784 nařídil druhou vlnu rušení, jež se týkala především bohatých klášterů a která nebrala ohled na historické, náboženské či národní hodnoty. Budovy zrušených kostelů a klášterů byly využity jako sklady, nemocnice, továrny, školy či kasárny. Z některých klášterních kostelů se staly farní chrámy, případně kostely filiální. Záměrem reforem Josefa II. nebylo omezit život církve, ale naopak – chtěl ji zefektivnit pro potřeby státu. Proto ponechal jen, dle jeho názoru, prospěšné kláštery, které se zabývaly výukou, péčí o nemocné či vědou. Hlavní poslání církve spatřoval v duchovní správě, které věnoval náležitou péči. Za jeho vlády vznikla v českých zemí nová biskupství a byla podstatně rozšířena farní síť. Náklady na zřizování nových farností byly hrazeny právě z náboženského fondu (šířeji zde).

Teologický sál ve Strahovském klášteře v Praze (Zdroj: © Jorge Royan, http://www.royan.com.ar, CC-BY-SA-3.0)

Teologický sál ve Strahovském klášteře v Praze
(Zdroj: © Jorge Royan, http://www.royan.com.ar, CC-BY-SA-3.0)

Po smrti Josefa II. byla některá jeho opatření pozměněna či napravena. Hromadné rušení klášterů se zastavilo, byl odvolán zákaz zakládání vzdělávacích ústavů řeholníky, byl znovu umožněn styk klášterů s cizinou a výchova kněží byla vrácena do církevních rukou. Celé 19. století je pak charakteristické vzestupem nových společenství – zejména ženských kongregací věnujících se především práci v charitativní oblasti a ve školství. Vedle boromejek se zvláště prosazují školské sestry de Notre Dame a milosrdné sestry sv. Kříže. Vznikají i kongregace domácího původu, k nimž patří šedé sestry, sestry Nejsvětější svátosti a petrini. Opětně se objevují obnovení jezuité. Na rozšíření ženských řeholních institucí měla vliv i antiklerikální politika pruského kancléře Bismarcka, která donutila některé řeholnice z Pruského Slezska přesídlit do českých zemí.

Vznik Československa v roce 1918 zapříčinil odchod některých německých řeholníků. Pozemková reforma z roku 1919 pak částečně zasáhla do hospodaření klášterních velkostatků, avšak i po ní zůstalo církvi stále asi 85 % její původní výměry polní a lesní půdy. Postupně došlo k reorganizaci řeholních provincií tak, aby odpovídaly státním hranicím nového státu. V období první republiky k nám přišli (mimo jiné) salesiáni, kteří se načas stávají nejúspěšněji se rozvíjejícím řeholním společenstvím v českých zemích.

Nové hranice po obsazení Sudet v roce 1938 vyvolaly opět změny v provinčním uspořádání. Následná okupace tvrdě zasáhla do života řeholních komunit. V roce 1939 byl rozpuštěn řád německých rytířů a jeho majetek byl zkonfiskován. Docházelo k rušení klášterních škol, k záborům klášterních budov, řeholníci byli nuceni pracovat v Říši a další byli deportováni do koncentračních táborů. Samotné budovy klášterů byly válečným děním zasaženy jen v omezeném rozsahu v závěru války. Buď spojeneckými nálety nebo při osvobozování Rudou armádou.

Na složení řeholních společenství po válce měl velký vliv odsun německého obyvatelstva. Řada řádů a kongregací byla totiž německá či s německým vedením a čeští členové je dokázali nahradit jen částečně. V roce 1948 došlo k převzetí moci komunisty a posléze ke konfiskaci téměř veškeré zemědělské a lesní půdy církve. O dva roky později byl zinscenován proces s představiteli klášterů, který měl očernit katolickou církev a ospravedlnit tak násilné vyklizení mužských řeholních domů během tzv. „Akce K“. Jejich obyvatelé byli internováni ve sběrných klášterech v Oseku, Bohosudově, Želivě, Broumově a v Králíkách. Vyklízení ženských klášterů proběhlo o pár měsíců později. Členové mužských komunit byli nuceni najít si po zrušení centralizačních klášterů nové uplatnění, často v dělnických profesích. Řada jich byla také uvězněna. Většina sester zůstala nadále pospolu a pracovala v textilních továrnách, zemědělství a později i v různých sociálních ústavech. Snahy o obnovení veřejně činných klášterů v době pražského jara zastavil nástup normalizace po roce 1968.

Po sametové revoluci v roce 1989 byla řádům a kongregacím vrácena část jejich někdejších budov. Kromě obnovy původních komunit se do českých zemí vrátily i ty ze vzdálenější minulosti a přišla i společenství nová. K opětovnému rozvoji zasvěceného života však dochází spíše pozvolna. Problémem je zejména vysoký podíl starších řeholníků a řeholnic a nedostatek dorostu. V současnosti probíhají rovněž dlouho odkládané církevní restituce, které by měly postupně umožnit úplnou odluku církve od státu.


Literatura

  • BASTL, O. (1995): Rušení klášterů v Čechách a na Moravě za Josefa II. In: Historická geografie: Sborník příspěvků k dějinám osídlení. Praha: Historický ústav, č. 28, s. 155–182. ISSN 0323-0988.
  • BOHÁČ, Z. (1995): Středověké kláštery v Čechách a na Moravě v době předhusitské. In: Historická geografie: Sborník příspěvků k dějinám osídlení. Praha: Historický ústav, č. 28, s. 137–153. ISSN 0323-0988.
  • FOLTÝN, D. a kol. (2005): Encyklopedie moravských a slezských klášterů. 1. vyd. Praha: Libri, 878 s. ISBN 80-7277-026-8.
  • JIRÁSKO, L. (1991): Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Klášter premonstrátů na Strahově, 173 s. ISBN 8085245116.
  • MIKULEC, J. a kol. (2013): Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě. Praha: Historický ústav AV ČR, 516 s. Práce Historického ústavu AV ČR, svazek 42. ISBN 978-80-7286-206-1.
  • SEMOTANOVÁ, E.; CAJTHAML, J. a kol. (2014): Akademický atlas českých dějin. 1. vyd. Praha: Academia, xxviii, 559 s. ISBN 978-80-200-2182-3.
  • VLČEK, P.; FOLTÝN, D.; SOMMER, P. a kol. (1997): Encyklopedie českých klášterů. 1. vyd. Praha: Libri, 782 s. ISBN 80-85983-17-6.

Komentáře jsou zakázány.